- Podrobnosti
„Pojď sem, ty moje služtičko…“ vyzývá mě Paní Irma. ’Služtička‘ je opravdu příhodný výraz. Mám na sobě černou sukýnku, přes ni bílou sukýnku, která se zavazuje na zadku. Sukýnka pod ní se mi moc líbí, protože tam je rozparek, který mi odkrývá celý zadeček. Jistě, napadlo mě, že by to bylo praktičtější spíše pro Pána, protože bych se jen ohnula a on by zasunul a nebyla by žádná práce se svlékáním, to však jen do doby, než mi došlo, že totéž může udělat i moje Paní Irma. Stačí, aby si dala jeden ze své početné sbírky straponů a zajela do mě, kdykoliv si to přeje. I kdybych nebyla poslušná subinka, tak by si to prosadila, protože by mě chytila jednou rukou – jsem oproti ní hodně vyzáblá. Důvod, proč jsem k ní chtěla, je ten, že je baculatá, a to mě na ženských přitahuje úplně nejvíc. A na chlapech taky. Honem si urovnám střapečky, které mám přilepeny na bradavkách, pak kraječku, co mám zapletenou ve vlasech jakožto ozdobičku. Pak jdu v předklonu a s pohledem zapíchnutým do země k Paní Irmě, která sedí na židličce u dlouhého baru. Zrovna jsem chtěla utřít prach pomocí speciální upravené prachovky – vypadá jako peříčka, šimrátka, která se dají koupit v erotických obchodech. Paní Irma takové má ve svém arzenálu také, ale toto je opravdu jen na úklid. Jdu však okamžitě k ní.
- Podrobnosti
Obě mé Paní mi přikázaly, abych si vedl deníček. Každou chvíli mi ho kontrolují, a když se náhodou spletu – třeba dám ve slově madam malé písmeno, tak dostanu takový výprask přes ruce, že pak nemůžu tak týden psát. To mě nutí stále větší a větší disciplíně. Dnešní zápis je z doby, kdy jsem byl ještě v základním výcviku a pořád jsem nosil pás cudnosti, prý proto, že jsem byl pořád nadržený. Ono to přece ani jinak nejde, při pohledu na mé dvě Paní. Ten den jsem ho měl na chvilku sundaný, abych prý něco vyzkoušel. Jak to tedy tehdy bylo?
Pokoj, ve kterém se nacházím, je prostorný, prosvětlený a nádherný. Nejkrásnější v něm však jsou dvě Paní. Sedí na křeslech a doslova z nich přetékají. Madam Šárka a Madam Lucie. Jedna větší než druhá. Obrovské prsa mají narvané do (pro ně) titěrných podprsenek rudé barvy. Kalhotky se jim ztrácí mezi pořádnými faldy a také podvazkové pásy a samodržící punčochy jsou pěkně zařízlé. Na nohou mají maličké pantoflíčky, které jsou příliš úzké na jejich široké kotníky, docela jsem ale koukal, jak se na nich dokážou rychle pohybovat, hlavně, když mě mají potrestat. Pokuřují cigarety a povídají si. Já čekám v koutě, vestoje a nahý, jen s malou klíckou na klíč. Klíč se houpe Madam Lucii na řetízku, který má kolem krku. No, houpe – momentálně ho má zapadlý mezi prsa. Je vidět jen řetízek. Obě mají nohu přes nohu a zálibně vyfukují kouř. Cigarety odklepávají do popelníku, ten je ale už úplně plný. Madam Šárka si odkašle, a tak honem přiběhnu a pás cudnosti mi zacinká.
„Lehni na záda,“ řekne a udělám to co nejrychleji, protože vidím, jak jí už už padá popel na zem a to kdyby se stalo, tak bych ten pás měl ještě kdoví jak dlouho. Když ležím na zádech, odklepne si na mě popel. Madam Lucie to udělá také. Dívám se na ně zezdola, jak jsou krásné a obrovské. Kvůli jejich špekům nevidím ani na jejich kalhotky, když si ale představím, co tam všechno je… Pás mi trošku cinkne – Madam Šárka mi do něj zabudovala maličkou rolničku a vždycky, když se mi byť jen trošku postaví, tak cinkne rolnička. Za jiných okolností bych to považoval za něco roztomilého, ale když se to stane, tak vždycky dostanu. Obě na mě odklepnou popel.
- Podrobnosti
„Tak snad mi otevřeš, ne?“ strčí do mě Madam koncem bičíku a já mlčím, ale okamžitě otevírám tím, že zatlačím tváří na kliku – ruce mám spoutány za zády. Trochu mi to ztěžuje kuličkový roubík v mých ústech a kožený řemínek, který mám pevně utažen kolem hlavy. Jakmile se dveře pootevřou, Madam je zase se škodolibou radostí zabouchne. Stojím jako solný sloup a ona mě kopne podpatkem do zadku. Štípne to.
„Dělej!“ Je už dost netrpělivá. Snažím se znovu tváří otevřít dveře a po určité námaze se to podaří. Čekám, jestli bude spokojená. Není.
„Otvíráš to jak nějaká neschopná čubka,“ poznamená Madam a dveře opět zabouchne. „Jsi snad neschopná čubka?“ Zavrtím rychle hlavou. „Tak to dokaž!“ zvýší hlas. Tentokrát to otevřu napoprvé a Madam mě pochválí dalším kopancem. Ano, opravdu je to pochvala. Přesto si ještě povzdechne. „To to trvalo,“ protočí oči a já jí uhýbám, aby se kolem mě mohla protlačit dovnitř. Říkám protlačit, protože v chodbě není moc místa. Madam je… velká. Stojí teď na prahu, pak poodstoupí a čeká. Prosmýknu se honem do pokoje a lehnu si přímo před ni na břicho tak rychle, jak to jde. Spoutané ruce mi to značně ztěžují. Madam na mě šlápne a její noha se do mě boří. Dává si přitom hodně na čas. Schválně mě tlačí k zemi. Sice si na mě stoupne jen jednou nohou a druhou mě překročí, ale i tak to ve mně zapraská. Otočí se zpět ke mně, ale nedívá se na mě, jen si o můj obličej otře podpatky. Sliny mi stékají skrze roubík po bradě. Madam se skloní a uvolní mi pouta na ruce. Obě ruce mi od sebe odskočí, ale hned se ovládám a dávám je zase k sobě, jako by byly pořád spoutané.
